Předevčírem jsem dočet knížku (jak jinak, než v práci) - Snídaně u Tiffanyho - a přísahal jsem, že ji nechci už nikdy vidět (použil jsem při tom hodně sprostejch slov).
Nenávidím konce, zvlášť když vám hlavní postavy přirostou k srdci a připadá vám, jako byste je znali odnepaměti a chcete se s nima vídat ježtě hezkou řádku let. Tyhle postavy vám dycky řeknou něco, co ještě nevíte, ukážou vám život z jiné stránky, pomůžou pochopit, proč se někdo chová tak jak se chová (i kdyby to byl padouch formátu Jacka Sparrowa :-D Asi tohle bude ten hlavní důvod, proč si nečtu u knížek konce, ale chroupu je dycky od začátku.
Předevčírem jsem dočet knížku (jak jinak, než v práci) - Snídaně u Tiffanyho - a přísahal jsem, že ji nechci už nikdy vidět a dnes jsem si musel její konec přečíst znovu, v reálu.
Na poslední den v práci jsem se už strašně těšil, být v kůži ukrajince není pro mě nic moc - mít den rozdělený jen na práci a spánek je na zbláznění. Ale dnes, čím víc se blížily minuty konce, uvědomoval jsem si, že tyhle lidi už nikdy neuvidím a že je mám rád. Takhle hodně jsem to ještě nepoznal, protože jsem se zatím loučil jen s lidma, o kterých jsem věděl, že se s nima zas uvidím. Jakmile se rozloučím, teším se na další setkání, vyhlížím ho vepředu. Tady žádné v předu není - v předu máme jen západ, niagary, chicago. Žádné usměvavé mexikánce, švitořící mexičanky, nebo úžasnou guatemalanku. Rozloučil jsem se dnes s každým kdo mi za ty tři měsíce věnoval aspoň jeden úsměv, protože to jediné mi v posledních dnech dávalo sílu. Chodil jsem po motelové části a vždycky křiknul "adiós" a ony s úsměvem "adiós tomasito" a já "no más trabácho mučača" a ona "ke?" a já "no más akí" a prstem jsem ukazoval na tuhle zem. Takže co napsat na konec, snad jen ten nejhorší konec nejlepší knížky, který jsem kdy četl -
Ale hlavně jsem jí chtěl napsat o kocourovi. Splnil jsem svůj slib: kocoura jsem našel. Kolik týdnů jsem se po zaměstnání potuloval po těch ulicích ve španělském Harlemu a mnohokrát se nechal zmást falešným poplachem - tu a tam se kmitla žíhaná tygří srst, jenže při bližším ohledání to nebyl on. Až jednou v neděli, v chladném slunečním zimním odpoledni to přece byl on. Seděl obklopený kytkami v květináčích, zarámovaný čistými krajkovými záclonami, na okně pokoje, který vypadal útulně: pomyslel jsem si, jak se kocour asi jmenuje, protože jistě už má jméno, jistě už je někde, kam patří. A doufám, že i Holly, v africké chýši nebo kde.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat