Pasová kontrola, aneb tuhle vojnu vyhrajem

Cestu za Velkou louži jsme začali plánovat zhruba v říjnu. Postup byl následující: leták, předváděčka, rukou daný slib mezi přátely v hospodě nedaleko zastávky Grohova. Po zaplacení poplatků už nešlo couvnout. Následovaly dlouhé noci papírování a čekání na různá potvrzení.

Mé trable s vízem začaly špatnou fotkou pro ambasádu. Kvůli tomu jsme si museli odložit schůzku na šibeniční termín, a to čtrnáct dní před odletem. Naše obavy nejvíce rozvířil kolega Fieldy, který se vypravil do kempu v Pensylvánii, když mu omylem vydali turistické vízum místo pracovního J1. Uklidňovalo nás jen to, že jsme měli ještě týden pro případné opravy či retuše.

Jenže muj klid se vytratil, když jsem si pro velký počet žadatelů musel zaregistrovat schůzku o týden později. Na ambasádě mě ujistili, že mi pas příjde do týdne. Když jsem však v pátek večer volal přepravci, jestli se někde nezatoulal můj průkaz, tak jsem zjistil, že kuci americký měli nějaký svátek (na ambasádách se slaví dvakrát víc svátků) a že mi můj miláček určitě přijde v pondělí.

O pondělním odpoledni jsem si dal druhý telefonát. Tentokrát jsem se dozvěděl, že jsem asi nebyl doma. Na poště na mě již čekal balík s pasem a se správným vízem. Do odletu zbývaly dva dny.

S vízem v kapse mezi mnou a Amerikou stál jen let přes Atlantik a imigrační kontrola na Newyorském letišti. Díky mé angličtině jsem z ní měl právem velké obavy. O to víc zalahodila mým uším otázka "Kdo je Švejk!". Zcela konsternován jsem se nezmohl na lepší odpověd než "Voják!" Po pár otázkách ohledně nejlepšího piva jsem dostal štempl, že můžu být vpuštěn na území Států. Následoval poslední turniket, vzal jsem si baťoh a z plných plic jsem mohl říct večernímu city: "Hi, New York!"