Výprodej

Vsem, kdo sa divau na tento blog nejdriv patri velka omluva - nejdou nam nacist fotky na internet, tak nevim, kdyz vam budeme moci ukazat dalsi obrazky. Mame zase notnou davku obrazu z plaze, dale jsme fotili na jedne opekaci akci, kde se neopekalo (protoze prselo) atd...mate se na co tesit :-)

A teď konečně k věci - dnes si takhle jedu z práce a vydím nějakej bordel na trávníku a on to pravej, nefalšovanej, americkej, "garážovej" výprodej. Ačkoliv na nakupování moc nejsem, skoro jsem to neuvezl, jak těžké bylo to, co jsem koupil :-) No nekupte to, když je to tak levný. Takže su ode dneška čerstvým držitelem dvou basebalových rukavic, jedné sady skleniček, jedné sady talířů a to vše po dolaru. Za pouhé čtyři babky mám věci, které vůbec nepotřebuju, takže dobrej nákup. Každá ženská by nade mnou zaplesala :-) Možná že ty věci byly kdysi aj značkové :-))

Mějte se krásně
Tom

Sny se někdy i vzdávají

Dnes poprvé došlo na realitu. Nemožnost sehnat druhou práci (platí pouze pro kluky) nás začala hodně limitovat. Kadel nám spočítal, že pokud si nenajdem druhou práci (po víc jak týdnu lítání po městě kvůli Pacčině ubytování a víc jak dvou následujících týdnech lítání po městě kvůli shánění druhé práce zjišťuju, že je to téměř nemožné, pro nás všechny sehnat ubytování a druhou práci), tak nemáme šanci jet na Západ. Kluci se už pomalu rohodovali, že by skončili v práci o týden dřív a jeli s námi na západ a s námi do Čech, ale například nejlevnější letenka na západ je 150 babek a dalších 150 babek by museli kluci dát kvůli přebookování letu.

Na měsíc žití na západě rozhodně nebudem mít finance, takže přebookovat let budem muset i my stoprocentně plus peníze za cestu tam. Co tedy teď? Nakonec jsme si říkali, že nám nezbyde, než přebookovat letenku na východ a pár dní (nikoliv však celý měsíc) cestovat tu, nebo pracovat až do konce co tu budem. Včera a dnes se ale zároveň staly dvě věci, které tuhle situaci malinko zlepšily.

Dnes jsem se byl ptát v Golfovém klubu po práci. Byly jsme tam přede dvěma dni a říkal, že druhý den zavolá. Protože nám nezavolal a vypadalo to hodně nadějně (skoro nám už vázal kolem krku motýlka a posílal nás do sprchy, abysme druhej den mohli nastoupit jako sklízeči špinavého nádobí ze stolů) vydal jsem se tam zpět na kole. Bohužel, jelikož jsme tu už jenom dva měsíce, rozhodl se, že sklízeče dá někomu jinému. Měl však ještě nabídku na myče nádobí ale pouze jedno místo. Vyplnil jsem tedy smlouvu. Zítra uvidíme, jak často mě budou chtít, jestli to bude opravdickej second job, nebo jen příležitostnej.

Druhá věc je, že Pacce včera její bytný nabídl ohromný byt za uplně směšné peníze (ve čtyřech by to bylo asi 36 doláčů za týden, což je oproti našim 100 doláčům s nesnesitelnou bytnou a čtyřmi lidmi v malinkém pokoji uplný luxus nad luxus), kde by mohli bydlet čtyři lidé. I to však nedopadlo tak, jak by si každý představoval, protože s Packou budou bydlet ty dvě slovenky, které jsme potkali v knihovně v prvním týdnu při hledání bytu.

Takže nastalo trochu smutnější období, jednak kvůlu výše zmíněnému a jednak kvůli tomu, že zatímco se tu víceméně lidi těšili od začátku pobytu zase na české jídlo, mě se podobné choutky vyhýbaly a byl jsem spokojený s tím, co tu je a co si dokážeme urobiť (například jsme už zvládli guláš:-)), tak včera mě posedla první choutka na něco českého, je to o to smutnější, že se jedná o alkohol:-) Dal bych si totiž točenou, orošenou, vychlazenou, zlatou, pěny plnou, nejlepší a nejobdivovanější PLZEŇ :-))))

Doufám, že se aspoň vy máte krásně
Tom

Jak na pláž (2)

-=: Stando, pamatuj, že se můžeš spálit i když jsi už skoro měsíc v Améru! :=-

Vzlášť, když jdeš na pláž od dvanácti do pěti a nenamažež se. Teď je to sranda, uvidím v noci.

ŤUK ŤUK...HAUSKIIIIIIPIIING

Zatím to vypadalo, že si tu pořád jen jezdíme na výlety, chodíme na pláž, případně si z tabule opisujeme další a další Brendina pravidla, abychom se je ve svých volných chvílích mohli učit z paměti. Většinu času ale ztrávíme v PRÁCI. Pokusím se popsat, jak to tak vypadá, když pečliví čechové dobývají ameriku pěkně odspodu...až kamsi nahoru na sochu svobodu (to snad přijde:-)

Takže máme tři druhy pokojů - pokoje, kde je vše uklizeno a i když tam nepřijde host, tak je potřeba utřít prach, případně když je hodně času, tak udělat generální úklid (vysmíčit všechny možné rohy).
Dalším druhem je "Stay over" - lidi v těchto pokojích zůstávají více dní a každý den jim musíme ustlat, vyměnit povlečení na polštářích, vyčistit celou koupelnu a umyvadlo a doplnit vypotřebované polštáře. Pak vyluxovat a nakonec nastříkat vůni. V nejlepším případě to udělat tak rychle, abysme se nepotkali s hosty.

Posledním druhem je "Check out", to znamená, že se lidi odhlašují z pokoje a na nás je nejprve zkontrolovat výše tipsů (dýžka), které nám tam nechali a následně celý úklid pokoje. Tyto pokoje jsou pro nás asi nejdůležitější, protože když není žádná práce (což se posledí dobou stává celkem často, tak se v nich zašíváme :)
Koupelna : Nejdřív je potřeba ji pořádně vyčistit - nastříkáme všude na sprchový kout americké savo a s gumovýma rukavicema začneme čistit. Poté savo spláchneme a vyřazeným ručníkem (tzv Ragsem) vše vytřeme uplně dosucha. To samé uděláme se záchodem a s podlahou. Následně doplníme všechny ručníky (jedna osuška, 6 velkých ručníků, 5 středních ručníků, 5 malínkých na utření rukou). Třešničkou na dortu je zarovnání toaletního papíru, složení jeho konce a nalepení samolepky v podobě americké vlajky, nebo "smajlíku".
Postele : Musíme z nich sundat veškeré povlečení a pak na ně navlíknout elastické prostěradlo, na něj úhledně položit přesahující klasické prostěradlo, na něj hnědou deku, na něj opět klasické prostěradlo. V hlavě postele uděláme přehyb a pak všechny přesahující konce úhledně zastrčíme pod matraci. Nakonec na postel dáme přehoz, u hlavy ho zase přehneme do velikosti prvního přehybu a tam položíme převlečené poštáře, celé pak vrátíme zpět, takže vše vypadá jako na obrázku.
Umyvadlo : Tam děláme to samé, co se sprchovým koutem. Patří tam jeden střední ručník a jeden malinký. Dále musíme přidat kelímky na vodu a srovnat do mušličky věci na hygienu - mýdlo, odličovací ubrousky, šťouchátka do uší, šitíčko, koupací čepici, krém na ruce, jemné utěrky, žínku. Dál vyleštit zrcadlo a vyleštit zbylá zrcadla v pokoji.
Zbytek : Utřít prach, vyčistit ledničku, telefon, klimatizaci. Srovnat nábytek a doplnit jim bloček na psaní, tužku, a papírek na přání a stížnosti. Je třeba zkontrolovat, jestli je v šuplíku u postele bible (tuhle Packa říkala, že vedle v pokoji, který uklízela, asi Bibli moc nečetli:-). Pak je potřeba vyleštit okna na balkón a když je čas, tak vyčistit pořádně aj balkón. Zkontrolovat komoru, jestli tam jsou náhradní polštáře, deka, dva župany a dvě igelitové tašky. Použité věci dát do modrých pytlů (ručníky a povlečení zvlášť), vyluxovat, navonět a vše je hototvo.-)
Větší pokoj (se dvěma postelema) trvá při rychlém tempu 40 minut, při pomalém klidně aj tři hodiny a to do toho nepočítám oběd :-D

Mějte se krásně
Tom

Tornado No.1 (2)

Pět minut stará scénka ze sitcomu vypadala asi takto. Bulhaři - Svetli a Damien sedí v obýváku a dívají se na první díl filmu Kill Bill. Brenda přijde z venku s nějakým ze svých přátel. Nejdřív otevře dveře našeho pokoje, aby mu nás ukázala, jak si ty králíčci, které chová, hezky stelou postýlky a nepokládají žádné mokré věci na její dřevěný nábytek (o tom někdy příště:) a pak si sedne s kámošem do obýváku a ptá se Damiena, který se učí anglicky 3 měsíce a na to, že se učí tak krátce, tak umí celkem dost bych řek. Probíhá to asi takto

Brenda : Na co koukáte?
Damien : Kill Bill
B : Co?
D : Kill Bill
B : Co?
Přítel : Kill Bill
B : Nech ho mluvit, on se musí naučit anglicky.
P : Vždyť jeho angličtina je dobrá.
B : Ne, není!
P : Musíš to brát tak, že on umí bulharsky a ty ne :)
B : Kdybych byla v jeho domě, tak bych se učila taky bulharsky....

Jak na pláž (1) re

Ono to zas tak komické nebylo. Si vem, že vidíš krásnou vlnu, rozběhneš se proti ní a čekáš náraz. Kvůli slané vodě samozřejmě zavřeš oči. No a pak necítíš náraz, ale padáš a padáš a pak si odřeš stehna o písek, protože voda přes tebou je najednou mělčí, než voda za tebou :)))

Jak na pláž (1)

Pro Toma: Neskákej do vlny, která se vrací do moře. Než dopadneš tak je voda pryč a písek je vcelku tvrdý. Navíc to vypadá neuvěřitelně komicky. :)

Zpřesní: Tom - Tomáš Kubina

Když výlet, tak na kole

Ahoj,
dneska jsme měli day off, takže jsme ho využili k důkladnému dospání probdělých nocí. Tom se chtěl podívat po druhé práci do Golf Clubu a poté udělat menší nákup v ShopRide na večerní opejkačku. Výletem jsme byl večer nadšen, ale účast jsem z preventivních důvodů nepřislíbil (abych nedopad jakou druhou noc v NY, kdy me budil Marshall ve čtyří hodiny kvůli, mimochodem krásnému, východu slunce.

Když jsem se ráno probudil, tak jsem si sbalil knížku a foťák s tím, že se půjdu uvelebit na nějakou lavičku. Myslel jsem, že Tom už dávno brázdí roady Ameriky, nicméně jsem se hrubě mýlil. Po kvapném rozhodnutí jsem zajel za Světloslavem (bulharský spolubydlící) do práce, abych si od něj půjčil bicykl.

Můj stroj, značky prostý, byl zrezlý, ale pojizdný. Brzdy byly méně citlivé než jsem zvyklý. Zadní totiž nebrzdila vůbec a přední jen po domluvě. Po ulicích naší vesnice se jelo jedna radost, potkaly jsme jen pár místních domorodců, kteří jsou na cizince, přemisťující se jinak než autem, zvyklí. Nejistota mě zalila při jizdě po hlavní. Naštěstí jsme brzy vjeli na chodník, po kterém jsme i uspěšně zdolali most přes Manasquan River. Golf Club byl již blízko po klidné asfaltce.

Golf Club si mě získal již tím, že do něj vedla krásná lipová alej. Hned jsem si vzpoměl na naše koupaliště, kde se to lípami také jen hemží. První chlapík nás po krátkém rozhovoru seznámil s pracovní dobou, která byla na chlup stejná jako v naší hlavní práci, takže o zaměstnáni již nebylo řeči. Tento příjemný člověk nám však poradil, aby jsme se zkusili zeptat v restauraci.

V restauraci jsme si nechali na recepci zavolat šéfika. Rozuměl jsem mu sice jen každý třetí slovo, ale vyplnil jsem application a vše nabíralo stejný směr jako všechny žádosti o zaměstnání před tím. Po sepsání, si nás však pozval do kanceláře a vcelku reálně se bavil o naší práci. S radostí si vyslechl, že nejsme z Ruska, ale z České Republiky. S rusy prý něměli dobrou zkušenost a navíc jeho přítelkyně má nějaké kořeny v Čechách. Prý zavolá zítra - uvidíme, ale vkládam v to velkou naději.

Cestou do ShopRidu se nám hlavní silnice již nevyhla. V místech, kde byla široká krajnice, bylo všechno v naprostém pořádku. Horší to bylo například v tunelu, kde jsem měl vcelku strach. Před první křižovatkou mé obavy o to, že v americkém zákoně o pozemních komunikacích jsou pasáže o pohybu cyklistů po silnicích jiné než u nás, graduovaly. Na samém konci křižovatky slyším známý zvuk z amerických filmu "jeďte ke kraji silnice".

Ihned jsem uposlechl, honička byla s našimy stroji nemožná. První věty jsem mu nerozuměl. Po té zpomalil příval výtek a pomalu mi pověděl, že musíme jít ze silnice, protože tu se tam jezdí 60 mílí za hodinu. Nakonec se mě zeptal, jestli jsem z Británie, asi mám anglický přízvuk, protože vlevo jsme opravdu nejeli. Když jsem se přiznál ke své národnosti a i k tomu, že jsem z Evropy, tak mu bylo asi vše jasné, má poznámka, že je u nás normální jezdit na kole byla asi nadbytečná. Nakonec bylo toto zastavení vcelku příjemné, officer nebyl namýšlený a arogantní jako tomu, velice často, bývá u nás.

Do nákupáku jsme se dostali takovým českým během - chvíli jdu, chvíli jedu na kole. Nakoupili jsme vše a ještě něco navíc jak už to tak v supermarketech bývá. Tomáš si šel ještě koupit sim kartu, tak jsem se uvelebil na lavičku. "Vy jste z Evropy?", ozvalo se z druhého konce sedačky. "Evropani, zvlášt ze Švédska a Finska, tady chodej v kraťasech, většina američanů má dlouhé kalhoty (pak jsem si toho začal víc všímat a je to vcelku pravda, v takovém vedru jako bylo dnes by u nás mělo určitě víc lidí krátky kalhoty než tady). To že jsme z Čech ho rozpovídalo, protože měl také nějakou příbuznou, která žije u nás. Pak se začal vášnit tím, jak je Amerika nudná, v místech, kde trávíme svůj pobyt opravu chcíp pes. Na otázku, zda je Evropa taky tak nudná jsem odpověděl přesně to co očekával. "No, Europe is more interesting." Ještě mi začal vykládat jak se chce vypravit do Evropy. Tohle byl první američan, kterého jsem slyšel mluvit o Státech jinak než v superlativech - možná byl jen vyjímečně chtrý.

Cestou zpátky jsme jeli po stejné trase. Bohužel zde něco jako cyklostezky nevedou. Byly jsme, podle rady policisty, opatrnější, ale i tak nás pěkně vyděsil nákladák, který se kolem nás řítil obrovskou rychlostí. Ještěže na tom mostě byl chodník .... uf.

Teď se mi hlavní silnice, která mi před tím přišla nebezpečná, zdála klidná jako hladina tůňky uprostřed hvozdu za svitu Luny. Inu jsem rád, že jsem dnešek přežil.

Mějte se krásně
Standa

PS: při vymášlení nadpisu mě napadl slogan: Když jezdíš na kole nakupovat, tak musíš být blázen nebo Evropan.

Tornado No.1 (1)

Teď nevím, jestli se už nějaký tornádo, nebo uragán jmenoval Brenda, protože bych nerad urazil jakýkoliv přírodní živel. To, co panuje v našem domě, je totiž tisíckrát horší než Kathrina (a to musela bejt pěkná fůrie, že po ní pojmenovali tornádo)

Včera nás donutila k jednomu drastickému prostředku - museli jsme zavést PRAVIDLO a to jsem myslel, že už nikdy do konce života žádný pravidlo nezavedu (kvůli ní). PRAVIDLO znělo - "Když s ní nejsme, nebudeme o té xxx dál mluvit." Poslední dobou se to totiž zvrtlo v úplně nehorázné pomlouvání a některé nadávky už byly pronášené s takovým citem, že by jim někdo moh i rozumět.

Vůbec nevím, kde začít, protože každej den se stane něco, co je hodné zaznamenání. První co je hodné postupného zaznamenávání jsou PRAVIDLA. Už jich máme asi tisíc a všechny si je nepamatuju, ono není vlastn ani třeba, protože jednak je sama nedodržuje a jednak křičí aj když je dodržujeme, protože určitě někdo z nás udělá zrovna něco, na co sa nevztahujou žádná PRAVIDLA. Za chvilku budem moci náš dům nazvat dalším státem Spojených Států Amerických a na Americké vlajce bude muset přibýt hvězdička, protože tu budeme mít tolik PRAVIDEL, že to bude, jako kdybysme měli zákony. Jinak Americké zákony tu saozřejmě také platí :-)

Jedno z prvních pravidel je "If you use it, buy it" (Když to použiješ, kup nové) a o tom vám napíšu příště, právě jdu totiž na pláž :-) Přestalo tu pršet a je tu už konečně děsné vedro (jak má u moře správně být :-)

Mějte se krásně
Tom

Město (3)

Ahoj ctenari,

po delsi pauze bych mel dopsat ten New York, nez se nam to zacne hromadit. Je tu milion temat k psani kazdy den, ale jejich prozivanim uplne ztracime cas na jakekoliv psani.

Takze velmi kratky konec New Yorku : Jeli jsme do Central parku, abychom si konecne trochu oddechly, protoze nase zbesile a uplne neusporadane behani po manhatanu z jednoho konce na druhy a z jedne strany na tu treti, nekdy i ctvrtou z nas vzydimalo vsechny zbytky sil, takze jsme nemeli ani silu na dobrou naladu. V rukach opet kafe ze Starbucksu a cokolady z obchodaku jsme se dokolebali pres nekolik bloku na lavicky Centralu. Samozrejme jsem si tam musel koupit Hot Dog, abych si pokecal sve nove tricko - bude to asi neco ako tradice. Vsude tam byly veverky a desne somrovaly, nez prilit ptak velikosti kosaka se zlatou naprsenkou a trochu je tam srovnal - asi mistni zvireci policie.

To uz jsme se zvedali domu, ale jeden prestup v metru byl na Times Square, takze jsme vylezli nad povrch, protoze se jiz smrakalo a pozitek z "neonovych" reklam mel byt vetsi - nebyl :-) Proste namesti a spousta svetla z reklam, tak si Packa s Kadlem rekli, ze si koupi americke cookies na cestu vlakem a neco k piti. Standa sel neco fotit a ja jsem osamel pred samoobsulhou. V tu ranu se kolem mel sesypala hromada citajici pet cernochu a zacali me cpat nejaka cedecka. Pak se me zeptali na jmeno, aby mi ta cedecka mohli venovat. Pak mi je doslova nacpali do ruky. No a pak po me chteli nejaky DONATION. A to byla jejich nejvetsi chyba v zivote. Ja totiz nevedel, co to je :-D "Hej mééén, some donejšn héé" "Co je donation?" a takhle porad dokola. Standa se vracel a videl, jak su obklopeny samejma raperama a prej se divil, jak jsem s nima v zivem hovoru. To uz ale v nasi parte slo do finale, cernosi zacali zjistovat ze ani po peti minutach s se slovem DONATION nepomuzou a jine je asi zrovna nenapadlo. Ja navic z cele konverzace pochopil, ze to jsou hodni americti obcane a ze me davaji 5 cedeck zadara a chtej, abych v nasi chude a male republicce daroval lidem, ktere potkam na ulici. Standa uz dosel, takze jsem se ho zeptal na DONATION a on rekl, ze je to dar, jako ze chtej prachy - tusim 4 dolace za prazdne CDcko (nedelam si iluze, ze na nem neco bylo :-D Tak sem jim to zacal cpat zpet a to uz sem je vazne nasral. Ze to prej uz podepsali, co jako blbnu. Ja jim to porad cpal a maval sem jim pred ksichtem igelitkou z Knihkupectvi, ze sem vsechny prachy nechal tam. Podle vyrazu jsem pochopil, ze tohel bylo zase slovo, ktere neznali voni - jen o knihkupectvi nekdy predtim maximalne slyseli. Pomalu se teda zacali vzalovat, ja si oddech a uz sem aj videl, ze se k nam stahoval nejakej polda - ocividne, to asi nebyli ti nejhodnejsi americti obcane.

No, na vlak jsme dobehli zase o minutu pred odjezdem, pak jsme dlouho, dlouho spali ve vlaku, pak jsme vystoupili a jeste si u Packy na verande v jednu rano dali pivko a sli jsme spat.

Mejte se krasne
Tom

Město (2)

V New Yorku jsme byly pred dvema dni, a tady vsechno tak strasne leti, ze mi to prijde, jakoby to byl tyden. To znamena, ze uz si skoro nic nepamatuju :-D Udelame teda takovyho malyho pruvodce po fotkach :-)

Takze skoncili jsme tema nakupama, kde Packa koupila neco uplne uzasne ale opravdu uzasne levneho (pro kluky : levne v tomto pripade znamena, ze na to byla velka sleva;-). To uz vsem ale krucelo v zaludku, protoze jsme meli pouze bagely ukradene z prace, tak jsme zasli do Krale Burgeru, kde moji dvojitou porci dali Kadlovi, ktery si objednal pouze normalni a ja pak musel desne dlouho cekat, nez mi usmazili novou. Nakonec se jim jeste podarilo rozlit mi litrovou kokakolu, takze jsem cekal jeste na tu a pak....mnam, prvni a posledni poradne jidlo dne :-)

Pri ceste byla hlavni pobocka verejne knihovny, ktera ma udajne ve tretim patre uplne uzacnou citarnu. Hlavni co mela uzasneho, byly zachodky. Nasledne se jeste Packa ztratila v oddeleni map (muzete videt na obrazku). V knihovne bylo taky spousta krasnych pohledu, ktere vam jiste brzy prijdou...az je napiseme a odesleme ;-)

Pak uz prisla na radu Chryslar building (z Empire state jsme byli trochu zklamani, protoze chteli na vyjezd vytahem 18 dolaru, ale jak rika nase podesena bytna - za 18 babek muzes videt celej Manhatten - ja jen muzu rict, ze podle toho, jak se mi vecer podlamovaly nohy, jsem opravdu celej Manhatten videl a za 18 babek mam vybornou knizku diky ktere nevidim jenom celej Manhatten, ale cele Dejiny umeni ;-)
Takze k tomu panu Chryslarovi - mysleli jsme, ze se budem moct kouknout nahoru za min, nez za 18 babek, coz by asi skutecne slo. Myslim, ze bysme se na nejnicenejsi budovu sveta ve filmu (Kadel rika, ze ji vazne znicili nejvickrat - pro priklad v Armagedonu, Dni nezavislosti....) mohli dostat aj zadara, pokud bysme meli sako za 1000 dolaru a limuzinu za milion. To jsme ale nevedeli, takze jsme vklouzli dovnitr a jen zirali. Kdyz jsme zacinali byt cim dal vic stredem pozornosti, zacali jsme delat, ze nas desne zajima cedule na stene o historii teto budovy a pak uz jsme prchali ven.

Podle fotek vidim, ze jsme opet nekde cekali na Packu - myslim, ze tentokrat slo o nausnice, ktere tu jsou nekde schovane od naseho dvouleteho spolubydliciho Jonatana (syn nasi Crazy bytne). Bohuzel nemam na fotkach obchod s elektronickym zbozim, abych vam to mohl vylicit, ale verte, ze dve hodiny na nas nikdo opravdu necekal. Kadel si koupil vytouzeny iPod nano a ten cernoch si opravdu myslel, ze si Packa chce odnest tu dvoumetrovou televizi v kabelce - porad ji neco nabizel a sledoval, aby si neco neodnesla. Jeste nervoznejsi byl, kdyz jsme si pred tu telku sedli a tri ctvrte hodky sledovali nejake DVD - ehm, neumeli jsme to zapnout, takze jsme sledovali jen uvodni znelku. Byl to nejaky animovany film a sislajici jelen s jednim parochem nam asi tisickrat opakoval, ze bysme udelali lip, kdybysme si ten film pustili :-)

A hurá do Centrálu - respektive nam neslo ani tak o Central Park jako o krasne, odlehle, zelene mistecko, kde si budem moct sednout a v New Yorku neni jine, nez prave Central Park. Znovu jsem si pripadal jako rano, kdyz jsme vystoupily z vlaku. Tentokrat je to aj dobre patrne na tech fotkach, kde za stromy vyrustaji mrakodrapy.

Uz tu je ctvrt na jedenact a musim bezet na kute - rano zase v pet vstavat do prace. Snad ten konec nekdo dopise :-)

Mejte se krasne
Tom

Město (1)

3:45 : Planované vstávání

4:00 : Někdo se mnou klepe a ptá se, jestli do toho New Yorku opravdu pojedem. Že prý Packa psala v jednu ráno SMS cosi o průtrži mračen, hromech a blescích. V polospánku dodávám, ze určite jedem, aniž bych věděl, na co odpovídám a následně se dozvídám, že jsou 4 hodiny ráno a že máme 30 minut na probuzení se a dojití na vlak (což samo o sobě zabírá zhruba 30 minut :-)

4:28 : Vlak je ve stanici a ženská za okýnkem nekonečně dlouho tiskne všechny lístky. Vše je přesně načasováno, nastupujem a hned jedem - ani Švýcar nosící hodinky Rolex koupené z bílé igelitky od pokoutných černošských obchodníků v New Yorku by to nestihl přesněji :-)

6:30 : Vystupujem z New Yorkského nádraží konečně na povrch. Všude dole je děsné horko, potkáváme jen pár lidí a nemůžu říct, že by takhle ráno skákali radostí, že jsou v New Yorku. Vylézáme na povrch a takovou ránu jsem dlouho nezažil. Připadám si jako mravenec v mraveništi. Všechno je tak děsně veliké, vrchloky mrakodrapů jsou zahaleny mlhou, jen občas se některý z vrcholků objeví, aby ho zas nějaký mrak přikryl. A ještě něco. První dojem z New Yorku je asi jako kdyby na vás štěkal ohromný pes za sklem. Vidíte ho štěkat, ale vůbec ho neslyšíte. Jsem v New Yorku a vůbec neslyším žádné troubení, bouchání, křičení. Vše je děsně klidné. Připadám si jako v klidné přírodě před nejvyšší horou světa, ale tohle je ... (víte co) ... Packa křičí "Ty vole, sme v New Yorku, chápete to kluci, sme v New Yorku." My jen stojíme s očima dokořád, občas se nám z toho otevře pusa úžasem, občas nám z pusy uklouzne "Ty vole", ale většinu času jen tiše zíráme. Tak tohle je ten New York.
Potřebujem nutně kafe, zalézáme do řetězce Starbucks, nějaký černoch nás zdraví a dává mi jeho ranní vydání novin, ať si taky počtu.

7:00 : Jdeme k Soše Svobody, šlo by to přímou cestou do půl hodky, ale to by nebyl New York a češi v něm, abysme si nevybrali okliku. Respektive bych měl říct, že jsme začali po dolním Manhattanu lítat jako hadr na holi. Ze severního konce na jižní a zpět a zase zpět :-) Zjistili jsme, že na místě zbořených Dvojčat ještě opravdu není nic k vidění, že v docích už neexistuje rušný rybí a ovocný trh, že rozzuřený kovový býk je od lidí děsně ohmataný, že raní špička je opravdu špikou a jednosměrné davy mravenců řítících se do práce jsou skutečné, zvláště v místech NewYorské burzy na Wall Street.

9:30 : Začalo pršet akorát, když jsme docházeli k prodejně vstupenek na Sochu Svobody. Prý v New Yorku už v životě nebudem, ale mě nestojí výlet v dešti s mizernou viditelností za 11,5 dolaru. Chceme přijet ještě příště, doufám, že bude lepší počasí :) Co ale s načatým dnem v New Yorku, když prší? Vše je venku....jde se nakupovat :))

10:00 : Bojový plán nákupů je hotový. V průvodci si věděli rady i s tímto problémem, takže náš hlavní cíl je "Rockeferelovo" centrum, případně velký nákupní dům Mecy's, kde musíme najít prodejnu Apple, aby si Kadel mohl koupit iPod nano (http://www.apple.cz/cze/apple/hardware/ipodnano/), prodejnu T-Mobile, kvůli americké SIM kartě a krásnému novému telefonku Motorola Razr (http://www.mobilmania.cz/default.aspx?catitem=27) a nějaké obchůdky s oblečením a dárkovými předměty pro Packu.

13:00 : Půlku dne máme za sebou a naše kapsy se pořád nadívají dolary, jako před dvěma hodinama. Teda naše je špatné slovo - packa je o pár zelenáčů lehčí protože...Rockeferelovo centrum je tak úžasné, protože to jsou dva bloky baráků a uprostřed jsou vlajky všech amerických států včetně té celkové americké. That's all by řekl američan - to je vše. Žádné centrum, jen obchody kolem dokola, ale to je tak v celém New Yorku a nemusíte jezdit do Rockeferela. Navíc ten slvnej největší vánoční stromek tam k Pacčině úžasu taky nebyl :-)
Doufam jsem, že to zachrání obchod Macy's, ale když jsme tam přišli, něco mi nesedělo. V celém přízemí byly jen samé kabelky a parfémy a rtěnky a make-upy...aj, co s tím. V dálce byl vidět eskalátor. Hurá. Rychlé zavelení "směr eskalátor" nás (kluky) zachránilo před horečným pobíháním od kabelky ke kabelce občas proložené nějakou úžasnou nesmazatelnou řasenkou. Jsme v druhém patře - samé ženské hadry. Jsme ve třetím patře - samé ženské hadry. Jsme ve čtvrtém patře - hlasitá muzika, veselá nálada, samé ženské hadry. Před náma další patra, ale všichni jsme věděli, že nekteré z pater bude poslední. Co teď? Chvilka zaváhání se nevyplatila. Packa se rozběhla k prvním regálům a bylo to jasné. Dali jsme si tedy sraz před obchoďákem a sami šli se šli rozhlédnout po obchodech v okolí Empire state building (ani Macy's bylo dva bloky od ní)....

To byla první půlka návštěvy New Yorku. Druhá bude snad brzy následovat s fotkama :-)
Mějte se krásně
Tom

Pasová kontrola, aneb tuhle vojnu vyhrajem

Cestu za Velkou louži jsme začali plánovat zhruba v říjnu. Postup byl následující: leták, předváděčka, rukou daný slib mezi přátely v hospodě nedaleko zastávky Grohova. Po zaplacení poplatků už nešlo couvnout. Následovaly dlouhé noci papírování a čekání na různá potvrzení.

Mé trable s vízem začaly špatnou fotkou pro ambasádu. Kvůli tomu jsme si museli odložit schůzku na šibeniční termín, a to čtrnáct dní před odletem. Naše obavy nejvíce rozvířil kolega Fieldy, který se vypravil do kempu v Pensylvánii, když mu omylem vydali turistické vízum místo pracovního J1. Uklidňovalo nás jen to, že jsme měli ještě týden pro případné opravy či retuše.

Jenže muj klid se vytratil, když jsem si pro velký počet žadatelů musel zaregistrovat schůzku o týden později. Na ambasádě mě ujistili, že mi pas příjde do týdne. Když jsem však v pátek večer volal přepravci, jestli se někde nezatoulal můj průkaz, tak jsem zjistil, že kuci americký měli nějaký svátek (na ambasádách se slaví dvakrát víc svátků) a že mi můj miláček určitě přijde v pondělí.

O pondělním odpoledni jsem si dal druhý telefonát. Tentokrát jsem se dozvěděl, že jsem asi nebyl doma. Na poště na mě již čekal balík s pasem a se správným vízem. Do odletu zbývaly dva dny.

S vízem v kapse mezi mnou a Amerikou stál jen let přes Atlantik a imigrační kontrola na Newyorském letišti. Díky mé angličtině jsem z ní měl právem velké obavy. O to víc zalahodila mým uším otázka "Kdo je Švejk!". Zcela konsternován jsem se nezmohl na lepší odpověd než "Voják!" Po pár otázkách ohledně nejlepšího piva jsem dostal štempl, že můžu být vpuštěn na území Států. Následoval poslední turniket, vzal jsem si baťoh a z plných plic jsem mohl říct večernímu city: "Hi, New York!"

Přílet skupiny B

Druhá část výpravy (Standa a Tomáš) začala svůj výlet do Ameriky 6. června. Letiště Praha - Ruzyň je překvapivě veliká, takže jsme k nalezení správného terminalu museli vydat velké úsilí.



Pro mě to byl první let a při druhé otáčce letadla na ranveji jsem nevěřil tomu, že přežiju celý let se všemi turbulencemi a podobnými zákeřnostmi, aniž bych potupně vrhnul do předem připraveného papírového pytlíku. Let byl příjemný, na palubě panovala skvělá nálada. Vrchol blaha se dostavil, když nám personál povolil fotit přes zamrzlé okénko výhled mezi oblaka.

Pařížské letiště mě, a zbytek výpravy, krutě rozladilo. Na správný terminál nás dopravil bus, kroužící mezi renvejemi jak sup nad mršinou. Na terminálu E byla pěkná tlačenice (nebylo ani divu, protože čas před plánovaným odletem se závratnou rychlostí krátil). Nemohli jsme se vměstnat do výtahu, který byl plný otylých cestujících. Jaké bylo naše překvapení, když se výtah vrátil se stejným osazenstvem. Vše se vysvětlilo, když jsme vyjeli o patro výš do rozstavěné haly. Naštěstí se nás ujmul personál letiště, který nás provedl asi přes tři pasové kontroly.

Poslední kontrola příručních zavazadel. Laďa byl přede mnou a divil jsem se proč stojí u stolku, který byl zaplněn drogistickým zbožím. Asi něco kupuje, pomyslel jsem. Ne, Ladze nezklamal a v příručním zavazadle vezl věci na holení a spreje. :)

Nejlepší na celém letu byl start letadla a jeho neuvěřitelné zrychlení. Seděli jsme uprostřed letadla, takže na koukání z okénka jsme mohli zapomenout. Slibovaná televize taky nebyla. Jen nějaký ulítlý film s Kutilem Timem a Travoltou v hlavních rolích. Naštěstí jsme si asi v půlce letu nalezli okénko, kde jsme mohli pozorovat dění vně letadla.

Po osmi hodinách jsme pozvolna klesali, až jsme pomalu rozeznávali pobřeží Spojených Států. Po ne zcela hladkém přistání jsme si ještě dvacet minut počkali v letadle. Pohledem z okýnek jsme jasně poznávali, že již nejsme ve staré dobré Evropě, ale za mořem v Novém Světě. Po vylezení z neskutečně zabordeleného letadla jsme mohli s úlevou říci: "Už jsme tu!"

Buena Vista Social Club

Konečně jsem si uvědomil, že jsme na prázdninách!

Doteď jsem si připadal stejně jako u nás - lidi tu chodí po dvou, tak není moc co řešit. Pořád tomu chyběl takovej jinej, prázdninovej nádech a až dnes jsem se dočkal.



Mám akorát po práci, sedím na naší pláži a poslouchám soundtrack z filmu Buena Vista Social Club - kubánská to hudba plná relaxu a energie. Věděl jsem, že tyhle hudbě v čechách něco chybí. Chybělo. Chybělo tomu tohle slunce, barevné slunečníky všude kolem, vyhřátý písek. Chyběl tomu řev racků, kteří občas prilítnou, většinu času však sedí na horizontu pláže, která se za nimi prudčeji svažuje k vodě, takže to vypadá, že ta ohromná masa cukrové pěny na hřbetech vln padá přímo na ně (skoro si oblizujou zobáky). Jo, chyběl tomu OCEÁN. Ten kýč, který prostě chybí.

Hudba pořád běží, stejně tak se pořád mění povrch vody. Mě ale přijde, jako kdyby to byl jeden okamžik. Sedím na pláži, ani se nehnu, ani oči se nehnou. Koukám upřeně do jednoho místa, které si oči sami vybraly, nevnímám přesně kam. Čas plyne a přesto je to pořád to stejné - je to relax a spouta energie. Vydržel bych tak sedět strašně dlouho. Už chápu spolubydlící, které jsme včera potkali, jak mají lopatu opřenou o bradu a doslova civí do jednoho místa. Je to nádhera.

Akorát se uvolnil zelený slunečník a vítr ho žene k vodě. Stejně jako se kolem dokola melou vlny, jako se točí velká mlýnská kola dělající z lastur mrtvých živočichů pouhý prášek, písek, stejně tak se ten slunečník otáčí v protisměru k těm mlýnským kolům. Ženou se tak proti sobě dvě kola, jedno je poháněné vodou, modré, to druhé poháněné vzduchem, zelené. A za tím vzdušným utíkají, jako jeden španělský Don, lidé, kříčí, nadávají, ruce před sebou, hrozí tomu slunečníku, baví se, smějí. Akorát si odnášejí celý mokrý slunečník, větrné mlýny jsou větrné mlýny. Ako
rát si tu kluci házejí s ragbyovým míčem, proletělo letadlo s reklamou na půjčovnu aut (www.autolender.com), akorát jsou pěkně velké vlny. Akorát budu končit.

Mějte se krásně :)
Tom

Vítáme Tě na blogu studentů, kteří se přes léto rozhodli trošičku pustit Americe žilou a pár dolary zvýšit český Hrubý domácí produkt (Standa vedle mě říká, že je to spíš naopak:-).

Tím se dostáváme ke složení party - jako první jsme dojeli Eva (Packa) a já (Tom), v týdenním závěsu za námi Standa (Standa) a Tomáš (Kadel). Možná sem občas napíše i některý z našich spolubydlících, pokud budeme vědět, jak na počítači přepnout azbuku :-)

Jeli jsme sem klasicky přes program Work And Travel na (maximálně) pětiměsíční pracovní vízum. První tři měsíce budeme pracovat na východním pobřeží (asi sto metrů od Atlantického oceánu - a budeme z něj po většinu doby slyšet jenom šumění), na konci srpna se přesuneme na západ a budeme měsíc cestovat.

Pracujeme jako hauskípři (uklízení pokojů v hotelu), hauspersony (ukízení okolo hotelu) a brekfstři (doplňování vdolků američanům přímo před pusu - (nejsou tak tlustí, jak jsme doufali;-) dále už i jako roudparkři (zmáčkni knoflík - kolotoč se bude točit, pusť ho, kolotoč se přestane točit) a spoustu a spoustu dalších zaměstnání...

V partě jsou minimálně dva informatici (kdo ví, třeba v sobě packa najde netušené možnosti), takže můžete být klídní - články budou velice krátké, aby to sami po sobě vůbec chtěli číst ;-)

Mějte se krásně
Tom